Dar - Bradavice

Stála jsem před nádražím Kings Cross a čekala na mámu, měla už půl hodiny zpoždění. Zrovna jsme se přistěhovali do Londýna a já měla dostudovat sedmý ročník na škole v Bradavicích. Ano, jsem čarodějkou, máma je taky, chodila do školy v Praze, malé, ale hezké.. Chodila jsem tam taky, ale když se naši rozvedli a mamka dostala práci v Londýně, přestěhovaly jsme se. Rodiče se vlastně rozvedli kvůli tomu, že je mamka čarodějka a já to po ní zdědila. Táta to nevěděl. Když jsem byla malá, dělala jsem různé podivnosti, ale nikdy mu to nepřišlo zvláštní.

Už bylo tři čtvrtě na jedenáct a máma nikde, ani jsem nevěděla, jak se dostat na nástupiště. Vešla jsem na nádraží. Byl tam frmol a lidí jak mravenců. Zahlédla jsem chlapce s vozíkem a sovou, vyrazila jsem za ním, mohl by mi pomoci...

Oslovila jsem ho: "Ehm, ahoj, mohl bys mi prosím poradit, jak na nástupiště?" Chlapec, spíše mladík, si mě prohlédl od hlavy až k patě a pak teprve odpověděl: "Musíš projít tudy," a ukázal na zeď mezi nástupišti 9 a 10. Chlapec prošel přepážkou a zmizel. Napodobila jsem ho a vstoupila do zdi. Objevila jsem se na nástupišti 9 a ¾, jak stálo na ceduli. Na kolejích čekala červeno-černá lokomotiva a z komína jí šla pára… Byla překrásná. Bylo tam mnoho lidí, rodiče se loučili se svými dětmi. Já tam neměla nikoho a tak jsem si šla hledat kupé. Prošla jsem vlakem a volné kupé našla až skoro na konci… Zalezla jsem si dovnitř a dala si kufr pod sedačku. Zahleděla jsem se z okna. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem o přátelích v Praze, o škole a dalších věcech, až teď jsem si pořádně uvědomila, že se mi po tom všem strašně stýská. Někdo otevřel dveře mého kupé. Otevřela jsem oči. Byl to ten mladík, který mi ukázal, jak se sem dostanu.
"Je tu volno?" zeptal se. Přikývla jsem se a podívala se z okna. Vlak jel. Míjeli jsme lesy, zelené louky a malé vesničky. Byl to nádherný pohled. U nás jsme měli taky louky, ale ne tak zelené a kvetoucí. Podívala jsem se na mladíka. Seděl opřený o dveře a četl si nějakou knihu. Do obličeje jsem mu neviděla, ale podle oblečení jsem poznala, že je z významné rodiny. Neměla jsem náladu se s ním vybavovat, nevypadal na ten typ lidí, kteří se rychle skamarádí. Nechala jsem ho být a vytáhla si z kufru také knihu - ne o magii, ale mudlovskou. Měla jsem mudlovská knihy a básně ráda. Kniha se jmenovala Slunce za obzorem, myslela jsem, že to bude romantické, ale ukázalo se, že je to detektivka. Překvapilo mě to. Začetla jsem se. Vyrušilo mě až rozsvícení světel. Vzala jsem si oblečení do školy a šla na záchod, abych se mohla převléknout. Během dvou minut jsem byla hotová. Když jsem se vrátila do kupé, všimla jsem si, že se mladík převlékl také a pokračoval ve čtení knihy. Zakroutila jsem jen hlavou a dál si ho nevšímala. Dala jsem si mudlovské věci do kufru a koukla se z okna. Skoro nic jsem neviděla, protože byla tma, ale krajina stejně vypadala magicky.
Vlak začal zpomalovat, nejspíš jsme se blížili na místo. Vlak zastavil a všichni začali vystupovat. Vzala jsem si kufr a také vystoupila, ale neměla jsem ponětí, kam jít, někteří žáci šli na konec nástupiště a pak k nějakým kočárům a jiní zase za nějakým velkým chlapem, který pokřikoval: " Prváci ke mně!!" Nevěděla jsem, co si počít.
"Promiňte, jsem tu nová a nevím kam mám jít," zeptala jsem se toho vysokého člověka.
Obr se na mě otočil a usmál se. "Ty musíš být Anna," řekl. Vykuleně jsem se na něho dívala, vůbec jsem nechápala, jak může znát moje jméno. Obr si mého vyjukaného pohledu všiml. Poškrábal se ve vousech a pravil: "Asi se divíš, že znám tvoje jméno. A jinak jsem Hagrid,"podal mi ruku. Potřásla jsem si s ním. "Ano, divím se," řekla jsem. Hagrid se jen usmál a řekl: " Pojedeš s prváky v loďce," ukázal na jezero. Nastoupila jsem do loďky s nějakou dlouhovlasou blondýnou. Blondýny jsem neměla ráda nikdy, u nás na škole v Praze byly většinou namyšlený a fintilky. Sedla jsem si dopředu a prohlížela si hrad. Byl vysoký, měl mnoho věží a majestátně stál na skále… Dorazili jsme ke břehu. Vešli jsme dovnitř, vystoupali po schodech a zastavili se před zavřenými dveřmi. Všude na zdech visely pohyblivé obrazy a volaly na nás: "Vítejte! Vítejte v Bradavicích…" Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, nenapadlo mě, že to zde může být tak krásné. Přišel nějaký profesor, byl malý a měl dlouhé vousy. Někteří se mu smáli, ale mně to přišlo normální, u nás na škole jsme měli ještě menšího profesora než byl tenhle.
" Vítejte v Bradavicích, jmenuji se profesor Kratiknot a uvedu vás k Zařazování. Prosím, seřaďte se a můžeme jít." Dveře se otevřely a my jsme mohli nahlédnout do síně. Vedle sebe stály čtyři stoly, pochopila jsem, že podle kolejí, naproti nám byl profesorský sbor, viděla jsem tam Hagrida. Prošli jsme uličkou až k malé stoličce, na které byl položený starý ošuntělý klobouk. Klobouk najednou začal mluvit - nebo spíš začal zpívat… Nějak jsem to nevnímala, rozhlížela jsem se po síni a po studentech. Zastavila jsem pohledem u posledního stolu. Všimla jsem si, že tam sedí mladík, který mi pomohl na nádraží a seděl se mnou v kupé. Nejspíš vycítil, že se na něj dívám . Otočil se, naše pohledy se střetly, ale radši jsem očima uhnula. Klobouk dozpíval.
"Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a já vám na hlavu nasedím Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje," řekl Kratiknot a vytáhl pergamen.
"Adamsová Anna," přečetl moje jméno. Nasadil mi na hlavu klobouk, který mi spadl přes oči.
Klobouk mi něco šeptal, ale nějak jsem mu nerozuměla a po chvilce vykřikl…